Dřevěné sochy: Za všechno můžou geny

Přemýšleli jste někdy o tom, kolik z vaší povahy a rozhodnutí ovlivňují geny, kolik výchova a kolik jste byli schopni ovlivňovat sami? Jmenuji se Radim Sibera a asi za to může naše rodinná genetika, ale nepamatuji se, že bych chtěl dělat někdy něco jiného, než pracovat se dřevem. Láska ke dřevu mi proudila v žilách od prvního nadechnutí a této touhy jsem se již nikdy nezbavil. Dřevěné sochy mi byly předurčeny.

Za všechno mohou mý předkové

Kam až naše paměť sahá, všichni pracovali vždy se dřevem. Naši předkové z otcovy strany mi dali do vínku smůlu, která mi přinesla štěstí. Vůně dřeva mě učarovala. Už Jaroslav Kodytek, otec maminky mého otce, byl vyučený řezbář a truhlář. Své poctivé řemeslo provoněné dřevem provozoval ve svém domku jako malý živnostník. Vyráběl velmi krásný nábytek i okna, ale velmi rád vyřezávané také paroží. Ke konci života se ale bohužel dočkal znárodnění a jeho milovaná firma začala nově fungovat pod názvem Komunál.

Jeho syn Jaroslav Kodytek se úplně stejně věnoval truhlařině a dokonce se stal i bytovým architektem. V roce 1935 se také vydal na studia do švédského Stockholmu, což v té tobě nebylo úplně snadné. Domov měl na krásné Sázavě a pracoval zde v pobočce firmy Dřevotex. Na důchod se ale navrátil do svojí rodné chaloupky v Klášterci nad Orlicí. Sám si ji dokázal v úctyhodných 70. letech celou zrekonstruovat. Udělat tak poctivou práci, že díky jeho rekonstrukci chaloupka stále ještě stojí. Jeho kvalitní výrobky jsou dokonce dodnes používány.

Otec i děda truhlářem

Můj děda, Oldřich Sibera, byl jak jinak, prostě truhlář. Sice se nejdříve vyučil pánským a dámským kadeřníkem, srdci i genům ale neporučíte. V truhlářském oboru provozoval svou živnost i přes dobu Druhé světové války. I jeho bohužel postihla doba zrušení živnostníků při znárodňování. Je zvláštní, jak se historie stále opakuje. I on se stal zaměstnancem firmy Dřevotex Žamberk. Byl to nový název znárodněného Řezbářství a soustružnictví u Weihrauchů. To byla firma velmi proslavená i v zahraničí.

Dědovi moc dřevo chybělo a tak se v pozdějším věku pustil alespoň do výroby suvenýrů. Prodal jich stovky ročně. Specializoval se převážně na vypalované obrázky na dřevě a korku. Jeho obrázky zdobily každou chalupu v okolí a dokonce i kostel. Aby byla obrázky přesné, překresloval je z fotografií. Ve sbírce mám kresby mnoha kláštereckých domů. Jeho dřevěné postavičky lidí, zvířátek, stromečky i domečky často kupovaly děti z pionýrského tábora a mě samotného provázely celým mým dětstvím. Už zde začali mít mé zahradní sochy pevný základ.

Posledním předkem, po kterém jsem zdědil své geny, byl můj otec Miloš Sibera. Truhlařinou ani výrobou zahradních dekorací se sice neživil, ale jako koníčka si práci se dřevem láskyplně pěstoval. I jeho láska ke dřevu ho provází celým jeho životem a realizuje krásné zahradní dekorace. Vyrábí nábytek do celého domu, tedy od schodiště až po kuchyňskou linku i nábytek z masivního dřeva. Dřevěné sochy jsem zdědil po předcích v genech.